Kvído
Zdravím všechny do Ostravy Poruby,
V sobotu 29.3.2008 to byl týden co jsem od Vás, kteří jste mi obdivuhodně pomohli, odjel do nového domova. Dlužím Vám poděkování a také Vám musím napsat, jak se mám. 
Z cesty do Prahy si nic nepamatuji, protože to bylo dlouhé a byl to pro mně šok.
První dojmy doma byly zmatené, ale přesto jsem se ještě večer hezky navečeřel a usoudil, že zde dobře vaří – bylo rybí filé a také jsem na první pokus za asistence mé nové lidské „mamky“ zvládl čistotně i záchůdek. Netrvalo to ani 48 hodin a dokonale jsem se orientoval ve dvou místnostech nového domu i navzdory mému handicapu. Za tuto dobu jsem stihl s pomocí psí kamarádky Emičky zdolávat i 2 schody mimoúrovňové podlahy v domě. S Emou jsme kamarádi hned od prvního dne. Myslím, že mě doma mají hodně rádi. Říkají mi Kvído a opravdu se mi věnují. Takže dělám rychlé pokroky nejen v orientaci, ale i v psychice. Jsem spokojený kocour, chodím si po domě a předu jak motorka. /Pokud mi nečistí uši/
Nejdůležitější událost ale přišla druhý den pobytu v novém domově. To se TO stalo!!! Seznámil jsem se s kočičkou Aničkou. Žije tady již 6 let, přišla k nim také z útulku poraněná a já jsem se zamiloval. Ona zatím o mě nestojí. Neubližuje mi, ale je povýšená, namyšlená a první den na mě zasyčela. Nyní je to ve stavu, že mě tedy trpí, ale já to nevzdávám, takový bojovník jako já už musel vybojovat těžší bitvu. Vydržím za ní chodit půl dne a díky ní i s přehledem skáču na nábytek a krásně mňoukám. Pokud je Andulka v dosahu, tak ignoruji i rodiče, kteří mě stále hladí a drbou, což jinak přímo zbožňuji. Jen mamka mi jde denně na nervy, protože mi čistí uši a to já nerad.
Po dvou dnech jsem pak objevil úžasnou místnost. Spí tam moji nový lidé /mamka a táta/, kočejda Andulka a pejskejda Ema. Já jsem nevěděl, že tam mám i já přes noc otevřeno. Musel jsem najít cestu ještě přes chodbu. Když jsem je tam objevil bylo to konečně dokonalé. Hned jsem se orientoval a po chvilce jsem již zaujal svou pozici vedle kamarádky Emy v posteli. Ale zjistil jsem, že má láska Andulka spí asi metr od postele a protože jen co jsem se k ní přiblížil zase zasyčela, tak jsem se raději vrátil do postele a až do rána jsem na ni roztouženě mňoukal. Toto teď aplikuji celé noci. Táta mi také už říkal něco o zavřených dveřích, ale to byl pěkný nesmysl, protože když já nevidím, tak oni nemohou žádné dveře nikde zavírat.
Jinak mi říkají, že jsou ze mě překvapeni, jaké dělám pokroky a jak jsem krásný, milý a šikovný kocourek!!
Udělají vše pro to, abych získal pevnou důvěru v domov a všechny kolem sebe a i když svět nevidím, tak aby mi na něm bylo krásně.
Protože jsem se i fotil, posílám pár fotek. /Fotila mě nová mamka a ta to opravdu neumí/ 
Ještě jednou Vám děkuji za vše, co jste pro mě v nejtěžší chvíli mého kočičího života udělali a posílám Vám všem, hlavně p. MVDr Nytrovi, p. doktorce a sestřičkám tlapku a velký pozdrav.
Kocour Kvído.
Jak se vede Kvídovi po třech měsících doma...
Dobrý den,
22.6.2008 to budou již 3 měsíce co si mě v Ostravě vyzvedli moji "rodiče".
Tak Vám chci napsat, jak se já Kvído, /dříve kocourek č. 31/ mám a jak
trávím život.
Kromě zrakového handicapu jsem naprosto zdravý, dnes i velmi sebevědomý
kocour. Naučil jsem se lidskému mazlení, to mám velmi rád, jsem dost citově
závislý hlavně na mojí lidské mamce, ale jinak kamarádím bez problémů i s
ostatními kamarády v rodině pejskem Emou a mou láskou kočejdou Andulkou. Jak
jsem Vám již dříve psal, ihned jsem se do ní zamiloval. Ale protože courá
venku s jiným, cizím kocourem, místo aby trávila čas se mnou doma, tak jen
co přijde tak jí pěkně trápím, nedám a nedám jí pokoj ani když chce spát ani
když jí. Mě zas na oplátku, jak nedám pozor sní všechno psík Ema. Doma mi
říkají holoubek Kvído, protože často místo mňoukání prý vrkám. Také mám
přezdívku kuchaříček, protože nechybím ani na chviličku při vaření. Mamka už
i vzdala aby mě z pracovní plochy kuchyně sundávala. Tak sedím na lince a
jako správný šéfkuchař připravuji s ní jídla a také ochutnávám. Samozřejmě,
že umím i poradit...
Vůbec se značně podílím na chodu rodiny. Naposledy jsem například smontoval
i regál do komory - beze mě by to ani nedokázali. Také uklízím vše na co
přijdu /kromě svého záchůdku - ten ze zásady nezahrabávám - jen ať to po mě
zahrabou oni, když už je mám, ne?/ velmi rád "upravuji" přehozy a hlavně
záclony po mamce - ta to vůbec neumí, vše po ní musím předělat, no ještě
prostě že mě mají.
Rád a velmi šikovně si hraji s hračkami, mám rád pantofle, ty pěkně vždy
přeperu, malé plyšové myšky a malé míčky. Snad mi ani nevadí, že nevidím.
Velmi dobře se orientuji jak podle zvuku, tak fousky a prostředí celého domu
znám jak své boty, včetně výšek. Spíme všichni tři v ložnici ve velké
posteli, ale každý večer nás tam utiskují také rodiče. Já umím krásně
spinkat a také mám zvláštní dar.
Umím si lehnout a spát tak, že vůbec
nepřekážím a to opravdu - na rozdíl od Andulky, která tam všechny budí.
No a to bude tak zhruba vše. Posílám Vám pár fotek - focení mě teda nebaví a
až jim zase budu ochoten zapózovat tak pošlu ještě další. Ty už by měly být
z venku - to mamka stále oddaluje mou první vycházku do uzavřeného prostoru
zahrádky. Má strach abych se prý přece jen nějak nemohl ztratit - je to pro
mě venku totiž nebezpečné, když nevidím.
Moc Vás teto ošetřovatelko zdravím, doktory a sestřičky také. Doufáme doma,
že co největší počet zvířátek se dostane do hodných rodin a lidé je budou
mít rádi a oni prožijí navzdory osudu krásný zvířecí život.
Váš svěřenec kocourek Kvído
Kvído po roce
Dobrý den.
Před rokem a půl jsme si odvezli od Vás do Prahy kocourka, který měl po
několika střelách pryč jedno očko, na druhé v podstatě vůbec nevidí.
Ráda bych Vám našeho kocourka Kvída ukázala alespoň na fotkách dnes.
Je z něj ohromný kocour s překrásnou srstí, neuvěřitelně vitální a
sebevědomý kočičí chlapec. Jeho plné jméno doma zní Pan Kocourek Kvído - tak
mu skutečně nejčastěji říkáme a jeho povahu to plně vystihuje. I přesto, že
máme ještě psí holčičku je z mé strany kocourek tak mírně co se týče
pozornosti preferován. Kocourek je na mě také dost fixován a to do té míry,
že sice je stále za mnou jako psík, ale na druhou stranu jakmile není po
jeho ihned mě pokouše či poškrábe - což beru jako zdravý projev jeho pýchy.
Kvído má neuvěřitelně osobitý projev a na druhou stranu je velmi mazlivý -
zkrátka je z něho takový mírně rozmazlený "mamánek".
I navzdory problému se zrakem chodíme spolu ven /sám ven není pouštěn/, máme
kšírky, ale vodítko táhne po zemi, protože jakmile by cítil že jej držím tak
jít nechce. Chodíme tedy spolu tak, že si udělám denně alespoň hodinku a já
jdu tam, kam chce jít on. V podstatě jsem jako dozor.
Jeho povaha je čím dál tím mazlivější, ale umí být jako každá kočka i velmi
osobitý.
Ani nevíte jak jsme doma rádi, že u nás je. O to více, že jsme před dvěma
měsíci přišli o kočičku Aničku /měli jsme ji 8 let/. Kvído ji dlouho hledal
a první dny byla jeho reakce pro nás o to více bolestivá.
Kocourek mi pomohl vlastně se přes toto přenést - i když víte sama - člověk
na zvíře, se kterým léta žil, stále vzpomíná.
Jsem si dnes jistá, že Kvído je doma spokojený.
Jitka Niščáková
Kvido prožil dlouhý a plnohodnotný život v milující rodině. Bohužel však v lednu roku 2023 odešel za duhový most. Kvido se dožil krásného věku 18-ti let!
Měl úžasnou a velkorysou povahu a rodině bude moc scházet a nám také.... Zůstalo po něm prázdné místo, byl to opravdu úžasný kocour, který se svou rodinou prožil krásných 15 let. Kvido měl skutečně krásný život a my jsme za něj vděční.
