Simírek
Bylo mi ho moc líto a ještě jak jsem ho viděla přímo v útulku, tak se mi hrnuly slzy do očí a nemohla jsem vůbec mluvit. Odešli jsme a já jsem se zeptala přítele, jestli je taky z něj tak špatný a on byl na tom stejně. Začali jsme teda uvažovat, jestli bychom si ho nevzali. Nejdříve jsme měli strach, že se nebude snášet s naši Lilu. Potom jsme zjistili, že kocourek – přítel ho pojmenoval Simir, má svrab v uších, ten se musel ještě doléčit, protože naše kočička se z této nemoci hodně dlouho léčila a bylo to pro ni dost bolestivé. Když jsme zvážily všechny varianty, tak jsme byli přesvědčeni, že to zvládneme a naše kočička snad taky. Po všech operacích jsme si ho vzali domů. Očekávali jsme velmi klidného, až plachého kocourka, ale to byl omyl. Hned první den mi skočil na velký banánovník, který úplně zlomil, skákal po záclonách, drápal sedačku, křesla i koberec, prostě ničil, co mu přišlo do cesty. Dneska – po půl roce už je trošku klidnější, ale podle mého je to stále kotě (má asi necelý rok), takže snad z toho vyroste. Jinak nádherná věc byla, když Simirkovi vytahovali stehy z očička, tak ho normálně rozhýbal, takže očičko nemá sešité, ale nevidí na něj. To mu ale vůbec nevadí. Pusinku má zkřiva, pořádně ji nedovře, takže mu krásně pořád vyčuhuje růžový jazýček. Jí trochu s problémy, ale velmi často a rád J. Každý den mu měníme ubrousky pod miskou, protože spousta jídla mu vypadá z mystičky, jak nemůže kousky dobře do pusinky nabrat. Je to ale náš miláček a pusinka, vnesl nám do života spoustu energie a lásky. Máme ho moc rádi a určitě doporučujeme ne jenom ty zdravé krásné kočičky, ale i ty chudáčky, které potkalo v životě něco zlého a proto si snad více váží lidského pohlazení a lásky.
To je pro Tebe Simírku a Lilu, Vaši páničkové
P.S.: Také moc děkujeme paní Strišové, která se mnou velmi často a ochotně komunikovala ohledně kocourka, ikdyž jsme se vlastně vůbec neviděli a kocourka nám předával někdo jiný.
A pár foteček na závěr
