Žofinka
Milí příznivci nadace, nebudu Vám raději říkat jak a kde jsem žila, než jsem se dostala do útulku v Ostravě-Porubě. Snad prozradím jen to, že je mi asi 9 měsíců a že jsem byla odchycena spolu se svou sestřičkou v Orlové a dnes mohu říct, že to bylo naše veliké štěstí. 
V útulku se o nás báječně postarali, za to jim musím moc poděkovat. Odblešili nás, odčervili, postarali se o ouška, naočkovali a já, abych neměla zdravotní problémy, jsem byla také vykastrována. Dali mi jméno Líza a dostala jsem číslo 87. Protože moje kočičí sestřička Kira čekala koťátka, museli nás oddělit do samostatných kotců. To jsem sice nenesla moc dobře, trochu jsem po ní tesknila, ale můj smutek netrval dlouho. Jedno pondělní odpoledne sjel do našeho suterénu výtah a v něm byli nějací lidé. Rozhlíželi se a pak padl pohled na mou klícku. Raději jsem se přikrčila, sklopila hlavu a se strachem čekala co bude dál. Paní si mne vzala do náručí a začala se na mne vyptávat a přitom mne stále hladila. To se mi vážně líbilo, ale stále jsem netušila, co bude dál. Prohlížela si mne i nějaká slečna a opodál sledoval ostatní kočičky nějaký pán. Pak mne paní dala do přenosky a všichni jsme jeli výtahem nahoru do čekárny. Pochopila jsem, že s útulkem se loučím, že Ti neznámí lidé budou od teďka mí noví páníčci. Dostali můj průkaz se záznamy o očkování a jeli jsme do mého nového domova, kde měli nachystáno všechno, co potřebuje kočička k žití v bytě. Měla jsem malou dušičku ! Bála jsem se, a tak když mně vypustili doma z přepravky, frnkla jsem jim kosmickou rychlostí pod kuchyňskou linku. Dalšími útočišti se mi staly prostory za ledničkou, pračkou a za sporákem. Zvědavost mi ale nedala a chtěla jsem to moje nové bydlení prozkoumat.
A tak když páníčci byli zrovna v jiném pokoji, vystrčila jsem nos a šla na průzkum. Ale ouvej, v tom se otevřely dveře a já musela jak kometa vyrazit do nejbližšího úkrytu, div jsem se nepřerazila. Páníčci ale na mě byli milí, volali na mne: „Žofi, Žofinko, čičí“ a hezky na mně mluvili, dřepali si k zemi a natahovali ruku, abych se přišla pomazlit. A tak jsem to druhý den se srdcem v kočičích kalhotách šla opatrně zkusit. Pomalu jsem se přikrčená plížila k té natažené ruce, ale strach byl silnější než já. Vzala jsem do zaječích. Ale oni to zkoušeli znovu a znovu a já jsem nakonec neodolala a pro pohlazení si došla. To Vám byl ráj! To bylo to, po čem jsem tolik toužila! Mazlení! Musím přiznat, že jsem zapoměla i na mou kočičí sestřičku, stesk mne přešel. Páníčci se střídali a mazlili jsme se a mazlili a hráli si. Za čtyři dny už jsem na nějaké úprky pod skříňku vůbec nepomyslela. Jsme kamarádi a máme se rádi.
A tak přeji nejen mé sestřičce, ale i všem dalším kočkám, kocourům, koťatům, pejskům a jiným zvířatům, aby měli to štěstí, jaké jsem měla já a někdo moc hodný si pro ně do útulku také přišel.
Žofinka